Reportáž: Harrachov, město menhirů
Poprvé Jiří Krejčí zaslechl o tomhle místě, když mu bylo deset let. Jednou jel s tatínkem na motorce z Cetna u Mladé Boleslavi domů do 
Josefova u Jaroměře. Kdo ví, proč otec vybral zrovna tuto trasu, ale když projížděli křižovatkou Na Mýtě pod Harrachovem, otec otočil hlavu dozadu, ukázal do leva a řekl: „Tam je velkoměsto Harrachov.“
Vzpomněl si na tuhle příhodu až o mnoho roků později, kdy si jej toto malé velké město samo našlo. A kdy do sebe začaly věci zvláštně zapadat. „Když jsem končil na gymplu, zavolal si mě ředitel a povídá: Vyber si nějakou školu, kam se nikdo nehlásí, ty nesmíš na vysokou a jedině takhle máš šanci. V Žilině mi napsali, že mají mnoho lepších uchazečů, než jsem já. Ale že mají jeden obor, kdybych chtěl. To byl obor, kam brali šedesát lidí a hlásili se tam tři. To bylo přesně ono,“ směje se vysoký štíhlý muž s uklidňujícím hlasem a cimrmanovským humorem, který vystudoval provoz a údržbu dráhových vozidel.
Jedna lanová dráha se zrovna tehdy měla stavět právě v Harrachově. Nejprve se zabydlel jako obsluha lanovky v hodinu vzdáleném Špindlerově Mlýně, kde již jedna stála a kde chtěl také zůstat. Ředitel jej ale i přes jeho nesouhlas převelel do Harrachova. „To jsou ty podivné cesty osudu, protože mě to sem doslova dotlačilo proti mé vůli. Zpětně viděno, nic lepšího mi nemohli udělat,“ vzpomíná dnes ředitel Sportovního areálu Harrachov, jenž má na starosti provoz lanových drah a sjezdových tratí na Čertově hoře.
Stavba lanovky, která jezdí z městečka až na zdejší nejvyšší vrcholek – Čertovu horu – do výšky 1021 metrů nad mořem, trvala v roce 1981 týmu pana Krejčího dva roky. Dnes by zabrala díky lepším technologiím a hlavně zkušenostem maximálně tři měsíce. Trasa vede přímo kolem mamutího a velkého skokanského můstku, které patřily kdysi k nejmodernějším na světě, ale dnes chátrají. Vedlejší menší, jednosedadlová lanovka až do roku 2015, kdy byl skokanský areál kvůli nevyhovujícímu technickému stavu uzavřen, sloužila obsluze můstků a skokanům. V době mé návštěvy tu zrovna probíhá tisková konference za jejich záchranu, jíž se účastní skokanské legendy jako olympijský medailista a místní rodák Pavel Ploc či polský národní hrdina Adam Malysz. Ten tu vyhrál mistrovství světa, a i díky podpoře fanoušků z Polska, které je odtud coby kamenem dohodil, se tu vždy cítil jako doma.
První věcí, které si kromě horských panoramat a mamutího můstku pozorný návštěvník v Harrachově povšimne, je neobyčejně vysoké množství velkých balvanů, z nichž jen některé jsou „přírodní“. Kameny, kterým se říká podle bretoňských slov kámen (men) a dlouhý (hir) menhiry, přemisťovali a stavěli už pravěcí lidé různě po světě v množství větší než hojném. Největší v Evropě se jmenuje Le Grand Menhir a stojí v Brisé u bretaňského Locmariaqueru. Mezi nejznámější megalitické kamenné stavby světa pak patří britský Stonehenge, opředený množstvím pověstí a záhad.
Historici a archeologové se dodnes zajímají převážně o to, kdo a hlavně kdy záhadné kameny stavěl, a za pravé menhiry označují ty, u kterých se prokáže jejich pravěký původ. Mnohem důležitější by ale byla otázka, proč takové kameny lidé stavěli a staví a k jakému účelu slouží.
V posledních letech se tento fenomén stále rozšiřuje a novodobé menhiry přibývají i u nás po desítkách. V roce 2008 byla vztyčena skupina kamenů v jihočeských Holašovicích, desítky balvanů najdete i v Kutné Hoře a okolí. Ne každý velký kámen ale musí být menhir. A ne každý menhir musí být starý… Dobře to lze ilustrovat v Libenicích u Kutné Hory. Na místě pravděpodobné hrobky keltské vědmy stála i soustava položených kamenů, kterým vévodil dvoumetrový středový menhir. Podle vnímavých lidí je právě zde energeticky velmi silné místo.
Středovým menhirem původně proudila energie, konkrétně jeho podélnou osou, odspodu vzhůru. Zbylé kameny pak tuto energii přebíraly a rozptylovaly do prostoru. Jinými slovy, smyslem tohoto „přístroje“ bylo navyšovat a rozptylovat energii po okolí.
Vědci nakonec kladli důraz na hrobku a prohlásili ji za kultovní místo. Kvůli čistě materialistickému pohledu ale zkoumali jen tuto část a nejdůležitější menhir nakonec odvezli. Skončil na nádvoří Archeologického ústavu v Praze, a tak se z něj stal obyčejný balvan. Funguje to ale naštěstí i naopak – vhodně zvolený balvan se může stát díky dobrému umístění menhirem. Stačí jen vypnout rozum a vnímat.
Přečíst kámen
Ředitel Sportovního areálu Harrachov se už jako kluk od strýce svého kamaráda ze skautu, který byl sběračem polodrahokamů, naučil sbírat vzácné nerosty. „Pak jsem toho ale musel nechat, protože bychom se propadli o patro níž,“ směje se Jiří Krejčí, který se ke své vášni shromažďovat kameny vrátil o mnoho let později. „Když jsme pracovali na výstavbě harrachovské lanovky a povýšili původního ředitele, tak ze mě udělali ,šéfa kopce‘. No a tam to začalo. Jak se pořád něco stavělo, vyhrabávaly se kameny. Hele, kameny, to se mi líbí, říkal jsem si, to se bude určitě hodit. A začal jsem je sbírat. To byly takové ty pětitunové a výš.“
Jakmile spatřil zajímavý „kousek“, šup s ním na jeřáb a tatru. Občas se nějaký použil třeba po povodních, když bylo třeba zpevnit břehy. Jinak se ale hromadily ve třech skladech. Jejich chvíle měla teprve přijít.
Ještě předtím se ale pan Krejčí stihl stát v Čechách průkopníkem takzvaného mushingu – tedy závodů psích spřežení. Závodil s aljašskými malamuty, sibiřskými husky či evropskými saňovými psy, založil Klub severských psů a Českou asociaci sportu psích spřežení a v roce 1986 uspořádal první mezinárodní závody v socialistickém bloku. Díky tomuto netradičnímu sportu na jedné psí výstavě potkal i svou ženou – ukázalo se, že jejich malamuti jsou sourozenci. „Jako pražské děvče s nulovým vztahem ke sportu jsem začala poznávat Krkonoše a na svou první túru s Jirkou po horách jsem si vzala lehký společenský oděv a pantoflíčky. Jako na potvoru nás zastihla extrémní bouře, to byla tvrdá zkouška mé odolnosti a z mého líčení zbyla jen barevná maska a tuzexové oblečení bylo jako hadr, ale přežila jsem. A každá moje další výprava do Krkonoš byla jako naschvál podobná zkouška. Tak jsem se tam raději přestěhovala,“ vzpomínala později Hana Sommerová, jak se před více než čtvrtstoletím seznámili. Jejich tým Harraskan pak několikrát vyhrál mistrovství republiky a na stupně nejvyšší to dotáhli i na mistrovstvích světa či Evropy, a rovněž zvítězili na závodech na Aljašce.
Poté ale prodělal Jiří Krejčí zánět osrdečníku a pár let nato si ošklivě roztříštil nohu při kontrole sjezdovek a začala úplně nová etapa. Bylo to přesně 23. 12. 2011 a za náhodu to s odstupem času nepovažuje. „Kochal jsem se a kolega jel kus přede mnou. Nedíval jsem se na cestu a najednou koukám, že to přede mnou zastavil a otočil se proti mně. Uhnul jsem, abych mu neublížil, vyskočil jsem a minul ho. A když už jsem si říkal, je to dobrý, tak jsem se otočil na bok, dopadl na zem a letěl proti bedně s hydranty na zasněžování.“ I když měl motokrosové oblečení s chrániči a stočil se do klubíčka, nepodařilo se mu zatáhnout pravou nohu s lyží. Mezi sněhem a matrací, kterou je plechová skříň zakrytá, byla mezera. Stejně jako mezi botou a chrániči. Trefil se nepravděpodobně přímo do obou mezer. „Nedával jsem v životě pozor na jemné nápovědy, tak jsem musel dostat pořádnou,“ vzpomíná dnes na rok, který strávil po rehabilitacích a kdy leccos přehodnotil.
V nemocnici se při rehabilitaci seznámil s dívkou na vozíku, před níž se zmínil o největší výstavě minerálů, drahých kamenů a fosílií v Evropě, která v té době v Praze probíhala a na niž se chystal. „Řekla mi: tam mě musíš vzít. Tak jsme šli na výstavu. Ona jezdila kolem vitrín a vždycky před ní dala ruku. Zkouší prý, jakou mají sílu. Co to je za blbost, říkal jsem jí. A ona že mě to naučí. Tak jsem ji sledoval, napřed mi to nešlo, ale najednou jsem na to přišel. Cítil jsem, jak mě brní ruka a jako by se mi nafukovala.“
V té době si rekonvalescent pořizoval i jeden biorezonanční přístroj. Stále oblíbenější metoda frekvenční terapie založená na poznatcích kvantové fyziky se obvykle používá jako doplňková léčba. Jako dárek k nákupu obdržel Jiří Krejčí i podivně vyhlížející skleněnou věc ve tvaru kosmického talíře. „Rozbalil jsem to a říkám si: Co to je za kravinu? Zrovna jsme někam odjížděli, držel jsem to v ruce před barákem, a tak jsem to položil do auta. Vyrazili jsme a asi po deseti minutách mě začaly brnět ruce jako tenkrát na výstavě kamenů. Zkoumal jsem, co to způsobuje, a najednou říkám: Hele, to je tahleta blbina.“
Okamžitě si zjistil kontakt na výrobce a hned večer mu zavolal. Ta „blbina“ se jmenovala Somavedic a na druhém konci linky byl Ivan Rybjanský. Druhý den se Jiří Krejčí vydal za ním do Lovosic a chtěl vědět, jak to funguje. Pan Rybjanský před něj hodil hrst vzácných kamenů. „Rozložil přede mě hrst kamenů a říkal: Tak si je ošahej. Něco vnímám, a aby to zůstalo ve stejné intenzitě, posunu ruce dál, jako by se nafoukl balon. Kameny mají takové energetické zámky, a když to do sebe zapadne, tak to září víc. Každý má svoje pole a všechna ta pole do sebe musejí zapadnout,“ vysvětluje Jiří Krejčí princip Somavedicu, který tvoří drahé kameny zalité do skla. Ivan Rybjanský doplňuje: „Přinesu kameny, sáhněte si. Poskládám kameny, sáhněte si. Přihodím další kameny, energie zase naroste. Pak se přidá palladium, zlato, stříbro, měď a zinek, a zase se zvýší. V jednoduchosti je síla, ne?“
Jednoduše to sice zní, ale nejdřív musíte umět kameny „číst“ a vědět, kam který dát a jak je použít. Jinak to budou víceméně obyčejné minerály. Je třeba je cítit a složit tak, aby se jednotlivá energetická pole propojila a zesílila. Proto je každý Somavedic originál, stejně jako každý léčivý kámen.
Přístroj Somavedic, který Ivan Rybjanský vynalezl jako ochranu před elektrosmogem a geopatogenními zónami, je v podstatě takový zmenšený Stonehenge. Funguje na stejném principu jako menhiry – s tím rozdílem, že nemusí mít vzhledem k síle jednotlivých drahých kamenů půl tuny jako obyčejný, byť obrovský kámen.
Právě kvůli generování léčivého nízkofrekvenčního záření, vibrací, chcete-li, které eliminovalo například nežádoucí účinky geopatogenních zón a čistili od nich okolní prostředí, stavěli naši předkové menhiry. Ze stejného důvodu postavil Ivan Rybjanský Somavedic. A spolu s Jiřím Krejčím i harrachovskou menhirovou stezku. „On přijel, s těmi svými dvěma metry, nekompromisně roztáhl mapu Harrachova a říkal, že chce něco udělat s těmi svými kameny,“ usmívá se Ivan Rybjanský na zahrádce harrachovské restaurace Stone-Corona, kde trčí přímo na terase ze země asi metrový kámen.
Jde samozřejmě o jeden z kamenů oné stezky, kterou oba – nyní již kamarádi – budovali dva a půl roku a na niž padlo 109 kamenů. Hned u fronty na lanovku si všimnu krásného „dvojkamenu“. „To jsou Marie a Josef. Měli spadnout a nespadli. Moc kamenů pojmenovaných není, tyhle dva ano,“ říká Jiří Krejčí, který nevěřil, že se kameny v krkolomné poloze nezřítí. Zapadly do sebe ale perfektně.
Pan Krejčí vždy nejprve vytipoval místo, a pan Rybjanský později díky svému daru určil, zda je místo opravdu vhodné. Jinými slovy, zda bude skrze ten který kámen proudit energie tak jako třeba v Libenicích, zmiňovaných v úvodu článku. „Na mapě jsme si orientačně našli místo kam a vždycky jsem intuitivně cítil, jestli sklad jedna, dva nebo tři. Ve skladu jsme našli správný kámen. Někdy i víc. Nebo jsme měli někde chuť něco postavit, ale pak jsme zjistili, že se tam nehodí…“ vysvětluje tuhle alchymii Ivan Rybjanský. A dodává: „Já namaloval obrázek, Jirka vzal bagry a náklaďáky, a už se jelo.“
Nejdůležitější je nenechat do výběru zasahovat mozek. S tím měl Jiří Krejčí zpočátku největší problém. „Vždycky jsem musel mít všechno třikrát potvrzené a otestované, ale tady ten pán mi vždycky říkal: Vypni rozum, pane inženýre. Udělali jsme třeba vrchol Čerťáku. Asi před 25 lety jsme tam chtěli postavit rozhlednu, ale pořád mi to nešlo. Tak jsme tam s Ivanem vyjeli. On tam chvíli stál, opřel se o strom, aby neupadl… Vždycky na moment jakoby zmizí, ale tentokrát byl pryč dlouho. A pak najednou vyhrkl: Nechtějí ti to dovolit. To je fakt, představenstvo mi to nechtělo schválit, povídám mu. Ale on myslel někoho úplně jiného,“ směje se svérázný horal a ukazuje směrem k nebi. Za chvilku pokračuje: „Podle kamarádčiny babičky, která měla bylinkářské schopnosti a silně rozvinuté mimosmyslové vnímání, se nejvyšší harrachovský vrchol původně jmenoval Andělský kopec. Pak se tu ale něco stalo a z Andělského kopce se stala Čertova hora.“
Podle Ivana Rybjanského zde kvůli silné energii docházelo k různým, zřejmě okultním „fujtajblismům“. Nechce o tom moc mluvit, ale souvisí to prý s energetickými bránami. Podle názvu hory to asi nebylo nic hezkého. Podobné věci se prováděly třeba na nejmystičtějším hradě v Čechách, na Housce, a na řadě dalších míst.
Srdce jako kámen
Někteří návštěvníci sbírají na Čertově hoře borůvky nebo hledají houby, já pátrám po menhirech. Ty tvoří asi kilometrový okruh a jsou velmi vkusně zasazeny do okolní krajiny. V podstatě ani nepoznáte, že jsou dílem člověka. Některé z nich vypadají, jako by tu byly odjakživa.
Každý kámen najdu spolehlivě podle toho, že je kolem něj vždy čilý ruch. Prakticky na každém kamenu z menhirové stezky leze nebo sedí nějaké dítě. Děti jejich silnou energii totiž vnímají nejlépe.
U jednoho z kamenů, trochu zastrčeného v lese, je vidět pruh trávy, který je o trochu světlejší než v okolí. Jiří Krejčí tam vložil do země „nepovedený“ Somavedic. Vždycky, když Ivan Rybjanský vyrobí přístroj, který nemůže dát do prodeje, například protože do něj omylem vloží dvě srdce (sestavu kamenů), jeho harrachovský kamarád jej použije na zesílení účinku menhirů. „Když je nepovedený Somavedic, tak já si je vezmu. Ty jsou, jak já říkám, na sázení. Skončí zakopané v zemi i v Harrachově a okolí,“ směje se pan Krejčí. Místům, kde je přístroj uložen v zemi, pak říká „servery“.
Menhirová stezka je vyznačena jako jedna ze zdejších dvanácti turistických tras v oficiálním průvodci s názvem Harrachovské toulky. I s mapou. Vede od Mumlavského vodopádu podél řeky Mumlavy, která je mimochodem plná kamenů, kolem autobusového nádraží ke Skicentru a pak dále až na Čertovu horu. Před časem poradila panu Krejčímu jedna kamarádka, že by bylo dobré se na rozmístění menhirů podívat shora, že by to mohlo být zajímavé. A tak si našel jednotlivá místa na Google Earth. Tvar stezky kolem vrcholu Čertovy hory až neuvěřitelně připomíná lidské srdce.
Zatímco dřív jezdili turisté do Harrachova výhradně v zimě a městečko o šestnácti stech obyvatelích nafoukli až desetinásobně, v posledních letech letovisko objevují i v létě. Do roku 1994 sem jezdili převážně východní Němci, nyní převažují Poláci. Ti krkonošský poklad našli poté, co zde vyskákal svá slavná vítězství polský skokan Adam Malysz.
Poláci sice mají svoji část Krkonoš, ale ta je velmi strmá a krátká – sjedete jeden obrovský kopec přes Jakuszice a Szklarskou Porebu a jste na rovině.
Za Poláky následují v návštěvnosti Češi a s odstupem potom Němci. „Druhá půlka prázdnin vždy byla prázdná, teď je plná. Naopak v první polovině července tady bývalo plno a teď je to volnější,“ popisuje měnící se zvyklosti můj harrachovský průvodce.
Harrachov zůstává stále tak trochu ve stínu Špindlerova Mlýna, jak ale zjišťuji, přitahuje jiný typ lidí. Atmosféra je tu přátelštější. Zatímco do Špindlu vyráží často velká skupina těch, kteří jedou předvést, co mají na sobě a jak jsou úspěšní, do Harrachova jezdí hodně senioři, rodiny s dětmi i mladé páry, protože je tu krásně. A mám podezření, že také proto, že tu v roubené chaloupce, která se jmenuje Restaurant a penzion Chaloupka, vaří pan Radek. Jeden z posledních mohykánů staré školy, který nerozmrazuje polotovary, ale vážně vaří z normálních čerstvých surovin. Jeho podmáslová kulajda je tak dobrá, že na ni pán od vedlejšího stolu přišel během svého třídenního pobytu už potřetí. Naprosto fenomenální je pak jeho kynutý borůvkový knedlík velký jako míč.
Jak ale říká jedna postarší paní s hůlkami na nordic walking, která se opírá o Josefa a Marii u lanovky: „V tom Harrachově je úžasná energie.“ No bodejť…
Somavedic Medic Uran i ostatní typy přístroje můžete zakoupit na našem eshopu eshopsomavedic.cz